Sám jste pak učil na Ježkově konzervatoři.
Ano, třináct let. V roce 1987 jsem se stal asistentem Ivana Vyskočila,
on o dva roky později odešel na DAMU a já se na konzervatoři stal
vedoucím dramatického oddělení.
Uchytil se v branži či v jiné umělecké oblasti někdo z vašich studentů?
Jiří Macháček, ten je asi takový nejuchycenější. Zuzana Dražilová,
která je dnes v Sunfilmu, Renata Bulvová, která rozvěšuje po metru ty
básničky, Katka Hajná hrála v Pasti, pasti, pastičky... Jo, a Ester
Kočičková, která tvrdohlavě šlape svou cestou. A Nataša Burger, která
žije v Lublani a natočila se svým manželem Janezem Burgerem skvělý
film Volnoběh, Evička Dosedělová a Nika Nováková, které ted' hrají v
Arše ve hře Marné tázání nebes. A Kamil Švejda, Lída Hroudová, Vlaďka
Kužílková, Tomáš Pospíšil, Tomáš Havlík, Libor Olšaník a Olga
Zvolánková, kteří teď hrají Carriérovu Terasu. A Katka Oujezdská,
která se velmi schopně pohybuje v oblasti filmu. A Míla Doležal.
Snad jsem na nikoho nezapomněl... Byla to dobrá partička!
S některými z nich jste potom zakládal Rádio MAMA a Limonádového
Joea...
Na Rádiu MAMA to byl kromě dalších lidí Jirka Macháček a jeho
spolužačka Máša Vrbová-Běhalová: A na tom druhém, tam to bylo stejné,
později přišla Ester Kočičková.
To musely být zlaté časy...
Abych se přiznal, já na to moc nevzpomínám. Na nějaké fóry, pořady
nebo šťastné momenty si vzpomenu, ale není to nijak intenzivní, a
už vůbec ne nostalgie.
Ve filmu už hrajete řadu let, ale proslavil jste se až rolí učitele
Mašlaně v Hřebejkových Pelíškách...
Asi to tak je.
Myslíte, že jste tím tak trochu pomohl i Vizitě, že na vás teď chodí
více lidí?
Nedovedu to posoudit a hlavně - nezkoumám to. Věřím tomu, že některé
typy diváků jsou po těch filmech zvědaví a jdou se podívat, ale my
nemáme žádné kampaně nebo něco takového...
Pelíšky se odehrávají v době vašeho mládí, vy v nich však ztvárňujete
postavu průměrného, snaživého a především uvědomělého straníka a
soudruha učitele ve středních letech. Do jaké role by vaše tehdejší
mladické pocity a názory nejlépe pasovaly?
Tam taková role není. Ale na dětství jako takové mám vzpomínky velmi
krásné, kdybych ale měl opravdu říci všechno, co chci, bylo by to
velmi dlouhé.
Docela se divím, že jste s vašimi improvizačními schopnostmi ještě
nedostal nabídku na pořad typu Natoč to nebo Chcete být milionářem...
Samozřejmě, že mě někdo občas s něčím osloví, a přestože se mi to
příčí takto do novin říkat, některé z těch pořadů jsem odmítl. Ale
které, o tom opravdu nechci hovořit.
Začal jste na České televizi moderovat pořad Přesčas. Jak se vám to
líbí?
Líbí. Především z toho důvodu, že je to celé naživo. A také proto, že
tam mám vždy jen jednoho hosta, mohu se tedy soustředit pouze na ten
rozhovor. Snažím se povídat si s ním naprosto normálně, poslouchat,
co říká, a reagovat na to. Rád si s lidmi povídám, rád se s nimi
setkávám. A tady mám možnost potkat osobnosti, které bych třeba jinak
nepotkal.
Jaký typ pořadu byste si ještě rád zkusil? Moderoval jste už
studentské Prology, mystifikační Dokoláč, úspěšně jste uváděl
předávání Českého Iva...
Kdybych si mohl vybrat, šlo by o pořad s vědci, čímž mám na mysli
jakékoli myslivé lidi, z různých zvláštních oborů. Zajímalo by mě;
jak právě vypadá špička jejich oboru, jak vypadá třeba kvantová fyzika,
co je momentálně za objev, která nejzáhadnější částice se v
současnosti pohybuje vesmírem... Zajímali by mě biologové se svou
teorií vzniku života. Zajímal by mě pohyb objektivního poznání, který
se neustále mění. A dělal bych to hlavně proto, že televize je už
úplně plná zábavy a že pořady tohoto typu v ní naprosto chybí! Myslím,
že by se nic nestalo, kdyby se v ní čas od času něco takového objevilo.
..
S Alanem Vitoušem jste vystupoval ve Švédsku, v Egyptě, v Belgii. Jak
přijímají váš humor cizinci?
Je to velmi zvláštní, ale skoro všechna naše představení dopadla dobře.
V jakých jazycích hrajete?
V umělých, aby to bylo spravedlivé, aby tomu nerozuměl nikdo. Nebo v
takové basic english, jindy zase česky a v hledišti sedí někdo, kdo to
překládá. A abych nezapomněl, s Lašézem jsme hráli ve Washingtonu a v
New Yorku před studenty herectví. Bál jsem se, co osmnáctileiým
Američanům nějací páprdové z Evropy mohou říct, bál jsem se, že to bude
oboustranné trápení, ale nakonec bylo narváno a studenti dokonce
navrhovali; abychom tam zůstali učit. Ale možná jsem jen špatně
rozuměl jejich divné angličtině...
Zůstal byste tam?
Ani ve snu by mě nenapadlo, že pokud bych v Brooklynu někdy učil, že
by to bylo na více než půl roku. Ale na tuto krátkou dobu by mě to
rozhodně zajímalo.
Plánujete další výpravy do zahraničí?
Nemáme žádnou agenturu, někoho, kdo by se o nás staral, takže nic
neplánuju. Ale kdyby nás někdo někam pozval, pojedeme.
Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste se věnoval politice?
Pro mě je politika úplně cizí oblast, moc vám toho o politice tedy
neřeknu. Pozoruji to pouze z lidského hlediska, pozoruji, co na mě z
jednotlivých lidí vane. Celý systém souboje a soutěžení, který
existuje v erbu evropského přístupu, mi však přijde něčím divný, není
to můj svět. Líbí se mi některé věci, které mají například Indiáni.
Ti každou zkušenost vždy sdílí společně, takže pokud se někdo něco
naučí nebo dozví, tak to hned předá těm druhým. U nás je tomu naopak.
My tady adorujeme autorská práva, jsme schopni se kvůli nim soudit,
což mi přijde absurdní. Věřím v to, že lidská bytost je bytostí
kolektivní, pospolitou. Věřím na totální prostoupenost vesmíru -
na prostoupenost absolutní, prokondenzovanou, prokompostovanou,
prohnojenou skrz naskrz. Bohorovné lidské snažení mě ničím neinspiruje
a politici jsou pro mě osobně velice zvláštní sortou lidí. Jsou to
takoví mimozemšťani a jejich svět je pro mě naprosto odlišný vesmír.
Pořád spolu soutěží, plánují kampaně, bojují o voIiče... Jakoukoli
snahou, jak praví Krišnamurtí, se bolest myšlení jenom zvětšuje, neboť
myšlení není nikdy schopno myslet celek, ale pouze jeho část. Už tím
vzniká spor, protože vydělením z celku vzniká nedokonalost, která
přiláká polemiku. A politická sorta nejenom, že bere kousek, ale ona
ho chce i opanovat, majetnicky s ním operuje, čímž vzniká jakási
nezdravá situace..."
Co s tím?
Já mám řešení pouze pro sebe, nevím, jak ho předat ostatním -
mesiášství se mě zatím nechopilo. Ale myslím si, že hlavní cesta
je především nalezení vnitřního klidu. Je to moment, který je potřeba
pěstovat.
Což je náročné. Psychicky, časově, lidé byli vždy líní o něco takového
se pokoušet...
Je to možné, ale nemůžete opominout; jak mocnou silou se primitivní
část naší bytosti hlásí o svá práva. Tím mám na mysli třeba piercing,
tetování, drogy a další rituály. Pro spoustu.lidí jsou tyto věci
nepochopitelné a myslí si, že těm lidem přeskočilo, když si nechávají
proděravět tělo. Přitom jde pouze o jasnou touhu kolektivní bytosti
rozšířit své vědomí, o touhu dostat se z toho uzavřeného stereotypu,
protože je přetížená technologií uchváceným rozumem a mocenským bojem.
Hledá tedy protiváhu v takových excesech, které jsou zdánlivě
přemrštěné nebo nesrozumitelné a cestou, která v někom vzbuzuje strach
nebo odpor... Ale rozhodně vše v životě svůj význam nese. A vše je
samozřejmě mnohem pestřejší a barvitější, než jsem já tady schopen
říct...
Možná je vás na herce škoda...
Nemyslím si, že budu pořád herec, nějaká změna určitě nastane.
Existují kmeny, jejichž členové to také mají tak, že jednu oblast
lidské činnosti opustí a získají nové jméno. Podle toho, co zrovna
dělají, jsou „strážci snů", „vykladači příběhů", „výrobci nástrojů"...
Nevím, co bude, ale nějaká změna nastat musí. A docela se na ni těším.
Teď budete asi „vykladač příběhů". Co byste chtěl zkusit dál?
Nechám se překvapit.
text: Barbora Gregorová
foto: Archiv Divadla Archa
(Nový Prostor, č. 78, 14. ledna 2002, s. 8-10)
Aktualizace: 10.2.2001
zpět
k článkům z tisku