Proč o sobě tvrdíte, že jste narozen ve znamení Vola?
Protože se často říká, že je někdo narozen ve znamení Skopce, i když je to Beran. Tak abych upozornil na tu nespravedlnost, kterou prožívají Skopci, udělal jsem ze sebe Vola místo Býka.

Vy jste prý mystifikoval lidi už v pubertě - například jste s kamarádem předstírali, že jste revizoři. Vzpomenete si na případ, kdy naopak někdo dostal vás?
No samozřejmě. Ten člověk se jmenuje Emil Sedlák, studoval psychologii, teď žije v Třebíči. A s tímhletím Emilem Sedlákem jsme si za studií, asi tak v 70. letech, jednou povídali o tom všem šlendriánu, co tady byl. Co všechno je možný tady v týhle republice. Třeba jsme se rozhořčovali, jak se každý rok vysadí malé stromky v ulicích Prahy, pak to v zimě dopraváci posolej, na jaře ty stromky chcípnou, zase se vysadí nový a všichni pořád mají co dělat. A jak jsme si uváděli takovéhle příklady, Sedlák najednou řek: No a vrchol všeho je, že metro teďka bude patřit mysliveckému svazu! A já se v tom zápalu debaty začal rozčilovat: No to snad už vůbec není možný! To se snad úplně zbláznili všichni! A on povídá: No, bude se tam smět už jenom s loveckým psem. Až v tu chvíli jsem pochopil, že jsem nalít.

Proč tak rád mystifikujete ostatní?
Ale já vlastně nikoho nemystifikuju. Já jenom ve chvíli, kdy vidím, že někdo je hodně ochotnej něčemu uvěřit, když cítím vhodně prokypřenou půdu, tak mu to řeknu. Kdybych potřeboval permanentně mystifikovat, už bych založil politické hnutí, už bych byl v parlamentu. A tam bych mystifikoval mocně. Ostatně to někteří dělají, jak jsem tak pochopil. Mystifikace vás udržuje v pozornosti, člověk se příliš nezanořuje do věcí, neulpívá na nich, protože ví, že najednou může být všechno obráceně. Mystifikace vás neustále upozorňuje na mnohoznačnost světa. Protože bůh ví, jestli se třeba za deset let neukáže, že některá mystifikace je vlastně pravda.

Nedávno jste v televizi skvěle imitoval filozofa Václava Bělohradského. Neinspirují vás k něčemu podobnému taky třeba politici?
Ti mě teda neinspirují vůbec. Já je vlastně už ani nesleduju. Bavilo mě to jen chvilku, dokud jsem si myslel, že jsou při smyslech. Ale v momentě, kdy člověk začne tvrdit, že to není role, ale doopravdy, inspiruje mě to jen k tomu se od něj odvrátit. Dál ho nesledovat, protože se zřejmě brzo zblázní.

Máte na vizitce uvedeno: "Samostatný specialista". Co to je?
No že jsem specialista a že jsem samostatnej, přece.

A na co jste specialista?
To je tajemství! Kdybych chtěl napsat na co, tak to mám na vizitce, ne? (rozčiluje se)

Nejste náhodou specialista na nedokončené erotické scény, jako v Pelíšcích nebo v Musíme si pomáhat?
Je to možné, přijde na to. Vždycky přijde na to, co se zrovna děje - a na to já můžu bejt specialista.


Když jsme u těch milostných scén - jaké to bylo točit milostnou scénu s Evou Holubovou v Pelíšcích. "Neodbourávali" jste se?
My měli strašnej problém to zahrát vážně, bez smíchu. Já vždycky zabouch ty dveře a stojím tam jen v nátělníku, ona sedí na posteli a já začnu: Evi... A jak jsem to dořek, dostali jsme oba záchvat smíchu. Vypadalo to, že to nepůjde, že to vůbec nezvládnem.

Měl jste nedokončenou erotickou scénu i v Musíme si pomáhat - s Annou Šiškovou...
To bylo něco jinýho, já jsem se na ni nemilosrdně sápal a ona mě mlátila, normálně mě mlátila pěstí do voka, až jsme z toho měli oba modřiny, protože já ji zase fest držel ve vzduchu. Ale to muselo tak bejt, jakýpak copak!

Kolikrát se to opakovalo?
Hodně, mám pocit, že desetkrát. Byli jsem už potom fyzicky unavení a Anna, jak byla unavená, mě už potom tloukla fakt doopravdy. Nemohla mě pak ani vystát, nesměl jsem se k ní ani přiblížit.

Jak jste vnímal postavu kolaboranta Horsta Prohasky, kterého jste hrál ve filmu Musíme si pomáhat?
Představil jsem si ho jako některý svý kamarády, který vstoupili za komunistů do strany. Byli to moji kamarádi a pak najednou byli ve straně. A třeba tam vstoupili tajně, dozvěděli jsme se to až zpětně. Představil jsem si Horsta jako takovýho člověka, kterej udělá podobnej krok a pak vlastně neví, co s tím tak úplně udělat. Má strach a díky tomu se touží přimykat k moci. Potřebuje mít nad sebou ochranu.

Hrál jste s Bolkem Polívkou. Jaký je Polívka jako partner?
Co vám mám o něm říct? My jsme spolu chodili vlastně jenom během natáčení a pořád se nám do toho pletla ta jeho Marcela...

Neměl jste před ním ostych?
Ne, tím netrpím. Prostě jdeme pracovat, tak jakýpak ostych, to nejde. Já jsem byl zvědavej, jaký to bude. My jsme se ale už před tím sešli u něj na farmě.


Říká se, že s Bolkem Polívkou se na jeho farmě každý nejdřív opije. Jak jste dopadl vy?
Já jsem v tý době vůbec nepil alkohol.

A to proč?
Jednou na Silvestra jsem si prostě řekl, že rok nebudu pít - a vydrželo to tři roky. Potom mě napadlo, že bych si občas mohl vypít dobré víno. Že bych na sebe zase nemusel bejt až tak přísnej.

Proč jste vlastně přestal pít? Měl jste s tím snad problém?
Na to se obtížně odpovídá. Končil rok, občas jsme se navštívili s různými lidmi a já si najednou říkal, že tak nějak jenom mechanicky popíjíme. Že to nemá žádnou logiku, že je to jen zvyk. A pak jsme trávili dovolenou se známými a to byli absolutní abstinenti. Mě zaujalo, že to nikomu nepřekáželo. Najednou se to tak složilo dohromady, ty pocity, že jsem si říkal: Proč to vlastně děláme? Já jsem navíc nekuřák, nikdy jsem ani nezačal kouřit. Tak jsem si řekl - proč nezkusit, jaký to je nepít? A nepil jsem rok a vlastně mi to tak vyhovovalo, že jsem si přidal ještě další dva roky. Ono to bylo všechno jednodušší: Mohl jsem stále řídit auto, nemusel jsem se starat o to, kdo mě odveze. Byl jsem úplně v pohodě a hrozně se mi to líbilo, ten svobodnej pocit. Má to jen jednu nevýhodu: že potom najednou hodně vnímáte, jak jsou lidi kolem často opilí. Že jsme taková ožralá civilizace. Že se pořád, při každé příležitosti, chlastá. Jak jste střízlivá, hodně taky vnímáte, že lidi, když se napijou, upadaj do takovejch svejch schémat.

Vaše divadlo Vizita je založeno na improvizaci. Vy si nepotřebujete ničím uvolňovat smysly?
Dát si před představením skleničku, to vůbec nepřichází do úvahy. Ale já se snažím žít tak, abych nemusel nic uvolňovat. Abych byl uvolněnej pokud možno pořád. Já nežiju, abych se honil někde ve stresu a pak se uvolňoval, protože jsem uhoněnej. Snažím se najít životní rytmus, který odpovídá mojí letoře. A když ho najdete, nepotřebujete pít, abyste se uvolnila.

Jak váš filmový úspěch prožívala vaše rodina?
Myslím, že oni si toho nějak moc nevšímaj. Mám syna a dceru, 15 a 12 let. Ani nevím, jestli mají ve škole nějaké reakce od spolužáků - my se o tom ani moc nebavíme.

Chcete mi tvrdit, že jste se doma nebavili o vašich nejúspěšnějších filmech? Přece je vaše děti viděly...
Ale jo, samozřejmě. V Musíme si pomáhat obě mé děti dokonce hrály, teda hrály - byly tam v tý smečce dětí. A to se jim líbilo, že se viděly na plátně, to byly spokojený. Já si myslím, že moje děti mě berou s rezervou. Že tatínek je trošku trhlej, ale že se to ještě dá vydržet. To moje herectví mi tak jako tolerujou.

Vaše paní je taky herečka - v čem naposled hrála?
Hrála hlavní role ve dvou televizních inscenacích, jedna se jmenovala Andělský smích a druhá Žena v kleci. A ve filmu Divoké včely, který půjde do kin 8. listopadu, hraje moji ženu.

Má vaše žena smysl pro humor?
No jinak by se mnou nemohla být! Kdyby neměla smysl pro humor, chudák, copak by si o mně asi myslela! Ona je už otrlá a na můj výstřední humor zvyklá.

Jak prožívala vaše filmové milostné scény?
Já myslím, že se dobře bavila na můj účet. To si dovedu představit, protože herci dobře vědí, že točit takovéhle scény není žádná slast! Smála se a říkala: Chudák Anička!

Vy jste až donedávna byl celkem neznámý člověk. Jak jste žil? Byl jste chudý, nedoceněný herec?
Já jsem pořád chudej. Nejsem bohatej a ani nechci. V tom nespatřuju žádnou výhodu. Kdybyste se koukla na moje konto v bance, tak byste viděla, že se pohybuju někde kolem nuly - někdy v plusu, někdy v mínusu. Nemám nějaký peníze. Ale vlastně teď jsem ukončil pětiletý cyklus stavebního spoření a třeba zbohatnu. Ale já peníze nikdy moc neřešil. Jsem přesvědčen, že když je na něco potřebuju, tak je nějak získám. Prostě přijdou.

Proč jste tedy do toho šel?
No právě proto, že mě to zajímalo jako zkušenost. Jestli je možný takovou tu zvláštní zamraženou atmosféru rozehřát. A možný to je. Ale já ty lidi z oboru vlastně ani moc neznám. Já se v tom pohybuju jako samostatnej specialista, jako cizinec. Hraju svoje divadlo a s jinými herci se potkám, jenom když točím náhodou nějakej film - natočil jsem jich za deset let asi sedm, to není mnoho. Na žádné akce nechodím. Kdybych nemoderoval Českého lva, asi bych tam nešel, co bych tam dělal? Seděl bych doma.

Prý vás kdysi nevzali na DAMU pro nedostatek talentu...
Já nechtěl jít na herectví, ale na režii. A oni mi říkali, protože já jsem šel na gymnázium ve 14 letech, že jsem příliš mladý, že na režii berou spíš lidi po nějaký jiný vysoký škole. Tak jsem usoudil, že když půjdu na herectví, můžu pak na režii přestoupit. Zase jsem to tak neprožíval, protože jsem věděl, že bych se dostal bez zkoušek na filozofickou fakultu, chtěl jsem dělat filozofii-politickou ekonomii, já byl vynikající student. Dělal jsem zkoušky na herectví a myslím si, že mě zcela poprávu nevzali.

Učil jste na konzervatoři, nyní učíte na FAMU. Co vlastně?
Učím scenáristy improvizaci. Ale jenom jako volitelný předmět.

"Já jsem nikdy nepochyboval o tom, že Dušek je skvělý herec. Jeho herectví je expresivní, ale zároveň nekřičí," říká například šéfredaktor časopisu Premiere Tomáš Baldýnský a dodává, že se spíš diví, že byl tenhle génius improvizace objeven tak pozdě.
Režisér Jan Hřebejk považuje Jaroslava Duška dokonce za "největšího baviče v téhle zemi", unikátního a nedoceněného.
Duškova herecká kariéra odstartovala už na gymnáziu, kde s kolegou Martinem Zbrožkem začali improvizovat. V roce 1981 pak založil divadlo Vizita, specializované právě na improvizovaná představení: Dušek sám prý nikdy dopředu neví, o čem budou. Proslavil se ale až filmovými rolemi - Vrať se do hrobu, Kouř, Kamenný most, a především Pelíšky (divácky nejúspěšnější film roku 1999) a Musíme si pomáhat (nominován na Oscara). V České televizi uváděl s Evou Holubovou "lehce vyšinutý multimagazín" Dokoláč. Dále spoluzakládal rádia Mama a Limonádový Joe. Úspěch sklidil také coby nekonvenční moderátor letošního předávání cen Českého lva.
Je ženatý, jeho žena Iveta je také herečka. Mají syna Martina a dceru Agátu, psa Bertolda Brechta a kocoura Bubáka.