Kosmický mudrlant

Kosmický mudrlant

Herec Jaroslav Dušek: "Nechci, aby mě lidé poznávali na první pohled."

Zábava, kterou předváděl na ČT2, určitě není pro každého. Ale ve filmech Pelíšky a Musíme si pomáhat se zase skoro každému líbil. Teď zazářil jako moderátorská hvězda. To, že Jaroslav Dušek bude moderovat monstrslavnostní rozdělování filmových Českých lvů, se leckomu napřed jevilo jako krok do neznáma. Pak ale přišel úspěch.

Jak se hodnotíte coby moderátor Českého lva?

Na to mě nenachytáte. To musí hodnotit ti, co se na to koukali. Já jsem ještě neviděl ani záznam. Kdyby ano, možná bych si troufl hodnotit. Takhle jen můžu říct, jaké byly moje pocity na pódiu. Po všech těch přenosech z minulých let, které jsem viděl, byly moje pocity nečekaně příznivé. Cvičebně mi dal Petr Vachler sestřihy z Bolka Polívky, Ondřeje Havelky a Haliny Pawlowské. Říkal jsem si, že tam nebyla dobrá atmosféra. Když jsem vylezl na jeviště, byl jsem připravený, že se tam budu alespoň patnáct minut smažit ve vlastní šťávě a že na můj způsob moderování lidé buď postupně přistoupí, nebo že na to nepřistoupí a dvě hodiny to tam prostě budu muset vydržet.

Byl jste tedy na začátku nervózní?

Ne. Včera jsem to vysvětloval Honzovi Malířovi, který na Českého lva koukal v televizi. Říkal mi: "Ty jsi snad ani neměl trému!" A já na to: "No neměl, protože já tu situaci nevnímám tak, že teď se na mě všichni dívají a já jsem tím pádem nervózní, protože uvidí každou moji chybu. Dívám se na to z opačného pohledu. Já tady teď stojím a oni se na mě vlastně musejí koukat, protože tam holt jsem já. Co jim zbývá než sledovat toho, kdo tam je? Musejí si to odsedět. To mi najednou dává pocit volnosti. Ta situace mě vnitřně baví. Navíc jsem zvyklý v divadle improvizovat. Mě to neznervózňuje, ta situace je pro mě přirozená, baví mě. I pro to se snažím toho co nejmíň nacvičovat, protože pak jenom děláte chyby a jste nervózní.

Spousta věcí ale na Českém lvu nebyla otázkou improvizace.

Co máte na mysli?

 Třeba ty rozbité housle...

No jo, ale to musíte vědět, že pan Svěcený vůbec nebyl na zkoušce. Věděl, co se stane, protože to bylo domluvené s jeho manažerem. Ale nic jsme nenazkušovali. Já jsem nevěděl, co mi bude Svěcený odpovídat. Tváří v tvář jsem ho viděl poprvé v životě. Takhle nějak byl připravený celý večer.

 Takže třeba Kamil Střihavka věděl, že ho "střihem" pošlete zpátky do publika?

Jistě. Samozřejmě bych vás teď mohl mystifikovat, že Kamil je naštvaný, protože to nevěděl. Ne, to bylo domluvené. Ale v tu chvíli jsme opravdu přetékali v čase, takže jsme tímto "střihem" vyřešili svůj problém. Bylo to štěstí a souhra náhod. Ten předem vymyšlený fór nás vlastně zachránil. Já si strašně vážím všech, kteří byly ochotní na naše fóry přistoupit, nezazpívat, nezahrát. Když jsem se díval na minulé přenosy, říkal jsem Vachlerovi: Mně se zdá, že ty písničky vždycky stejně jenom zdržujou, je to z playbacku, je to nezáživný, trvá to dlouho, nic to nevytvoří. Je to jenom mechanická televizní klasika. Proto jsme se dohodli, že to všechno různě sesekáme pod diktátem přímého přenosu. Překvapilo mě, že to vlastně fungovalo od prvních vteřin. Byl to zázrak, stálo při nás štěstí, vůbec jsme nemuseli podstoupit úvodní minuty smažení. Proto mám teď příjemný pocit. Mnohem příjemnější, než jsem čekal.

 Asi jste uvolnil diváky už tím, že jste na jeviště vběhl s hořící hlavou...

To jsem nebyl já, to byl kaskadér. Na to skočil i Hřebejk a Jarchovský. Všichni věřili, že jsem to byl já. Jiřina Bohdalová mi říkala: "To jste se měl proběhnout mezi lidma, to bylo efektní." Ale to by bylo technicky nemožné, aby hlava hořela mně. Víte, moje přání bylo vytvořit normální večer. Podle mých ohlasů byl letošní Český lev všeobecně pro všechny nějakým způsobem příjemný. Tedy já neříkám, že úplně pro všechny. Jistě tam byl někdo, kdo si říkal, co to tam ten pitomec vyvádí. Ale přímo jsem takovou reakci nezaznamenal.

 Je pravda, že drtivá většina lidí byla nadšena. Ale někteří byli naopak rozhořčeni z toho, že jste své hosty uváděl do trapnosti.

Za to může jejich úzkost. Oni mají hrozný strach, že by se jim to mohlo stát taky. Jenomže si nevšimli jedné věci. Petr Jarchovský mi říkal: "Víš, tam je úžasný, že ty lidi nenecháš nikdy vlastně ztrapnit. Oni z toho nikdy nevyjdou blbě, protože je nezaženeš do úzkých, nevymácháš je, nenecháš je odejít s pocitem, že jsou imbecilové. Ty uděláš fór a pak toho člověka zase postavíš na nohy a pořád ho opatruješ. Neublížíš jim." Já nemám ambici toho člověka nějak ztrapňovat. Velmi příjemná byla Dagmar Havlová, kterou jsem taky viděl z očí do očí poprvé až na jevišti. Říkal jsem si, že když se jí to nebude líbit, tak to holt vezmeme po té oficiální notě a bude to trošku suché. Ale ono ji to hrozně bavilo, zůstala úplně normální, přirozená a bavila se tam. Vlastně jsme si tam mohli dovolit i nějaký fór mimo protokol, protože ona ta dvířka jasně otevřela. Ale jestli měl někdo výhrady, není na tom nic divného. Jenomže za největšího pitomce jsem tam byl já! Úplný magor! Rozumíte? Mám tam udělanou lví hřívu. Kdybych tam byl za zcela perfektního chlapíka, který dělá výdusy na adresy jiných. Ale já jsem tam za trotla. První, z koho si dělám legraci, jsem já.

 Asi jste počítal s tím, že sošku lva budete předávat i sám sobě...

Ta alternativa hrozila a bylo domluveno, že by ji převzal Zbrožek. Bylo by nevkusné, abych si to dával sám.

 Překvapilo mě, že jste to moderoval zrovna vy, který tvrdíte, že se nikdy neprodáváte. V tomto ohledu máte přece velmi přísná kritéria.

Ano, mám přísná kritéria, ale já jsem na tom pódiu nemusel udělat nic, co bych nechtěl. Nevzpomínám si, že bych měl nějakou svoji vnitřní špatnou chvíli, kdy bych si říkal: Tak tohle teda nechci dělat, tuhle větu jsem nechtěl říct. Nikdo mě nenutil k ničemu. Především to byl přímý přenos, ve kterém nelze nic dodatečně retušovat.

 Co účinkování v reklamě? Našla by se nějaká, u níž byste neměl pocit, že se zaprodáváte?

Hele, to já nevím. Za svůj život jsem natočil jednu reklamu, která se naštěstí nikdy nevysílala. To byla reklama na jedno auto, ke které mě šíleně dlouho přemlouval kamarád. Nebylo to pro peníze.
Z dnešního pohledu to bylo pár směšných tisícovek. Scénář byl jakoby groteska, jak se nějakému pánovi stane několik nehod a pak ho v těžké chvíli zachrání to auto. Z téhle reklamy se použil jenom závěrečný záběr, jak padá balkon a auto odjíždí. Příběh toho pána, což jsem byl já, se vůbec nepoužil. Když mi tenkrát řekli, že se reklama vysílat nebude, strašně se mi ulevilo. Ten úlevný pocit jsem si zapamatoval, takže od té doby žádná reklama.

 Překvapila vás třeba Eva Holubová, která v reklamě účinkuje?

Mně je to upřímně řečeno úplně jedno. To je problém lidí, kteří čumí na televizi. Ti budou drbat někoho, kdo to dělal, proč tam šel, kolik za to asi dostal. Na televizi moc nekoukám, takže tyhle problémy nemám. Samozřejmě u lidí, jako je Eva, kteří vycházejí z určitého typu divadla a pohybují se v nějakém okruhu, není reklama takovou samozřejmostí. Ale to není moje věc, abych se zabýval tím, co Eva dělá nebo nedělá. To je prostě její věc. Mně připadá, že to jsou témata, na která se každý pořád ptá místo toho, aby se ptal na podstatné věci. Já bych mohl zase říkat: "Co říkáte tomu, že vy jste včera nepozdravil někoho na ulici? Co říkáte tomu, že včera vy jste byl na někoho zlý? Co říkáte tomu, že jste neodpověděl svému dítěti správně?" Každý má najednou pocit, že může jiného lustrovat a že má právo na něj nasazovat nějaká kritéria. Lidé si vytvářejí iluze a z nich žijou. Pak si přejí, aby oběti těchto jejich iluzí byly statické, nehybné a celý život stejné. Život je pohyb a změna, ocitáte se v situacích, které jsou pro vás neznámé. Já jsem šel moderovat Českého lva po velikém přemlouvání Petra Vachlera a přijal jsem to ve chvíli, kdy mi řekl, že tam se mnou bude Martin Zbrožek. Věděl jsem, že spolu jakoby budeme hrát divadlo. Tahle možnost ve mně uvolnila pocit,
že bych to mohl zkusit.

 Ve třech letech jste toužil být cirkusovým klaunem. Před návštěvami jste si naschvál podrážel nohu a padal. Nikdo se tomu však nesmál, návštěvy se na vás dost divně koukaly.

Já vím, že jsem to vyprávěl, ale samozřejmě že občas se tomu někdo zasmál. S odstupem času si člověk uvědomuje, že pro to dítě je tohle strašně zvláštní situace. Má nějaký záměr a cítí, že okolí
na to jakoby nereaguje. Reaguje na takovou vaši touhu, takže se dospělí smějou, aby vám udělali radost. Přitom cítíte, že vás vlastně nevnímají, že vám nerozumějí. Reagují na druhou signální.
V tom bylo takové to nepochopení mého "čísla".

 Hodně jste se projevoval v pubertě, když jste s Martinem Zbrožkem přepadávali lidi, hráli si na kontrolory a cizince...

My jsme dělali spoustu volovin.

 Ty kontrolory jste dělali v tramvajích?

Ne, to bylo na chatě. Tam jsme se setkávali vždycky o prázdninách. Celé léto jsme vždycky trávili nehoráznými kousky. Bavili jsme lidi, kteří se opalovali na jezu. Přepadávali jsme lidi, kteří jeli na lodi a přijeli jako noví turisté do rekreačního střediska Pražských pekáren a mlýnů. My jsme po nich chtěli občanky a ptali jsme se jich, za jakým účelem přijeli. Oni byli tak zmatení, že s námi tak i komunikovali, někteří nám opravdu dávali občanky. Vymýšleli jsme si spoustu bláznivých srand,
v létě jsme si s sebou k vodě brali sáňky a chodili v kožichu, chodili jsme v ploutvích po suchu.
Tohle blbnutí nás drží dodnes. Tedy, už míň přepadáváme lidi. Spíš než v tramvaji je přepadáváme na jevišti.

 Proč máte tak rád převleky?

Já na jevišti moc převleků nepoužívám, ale v televizi se převlékám hodně. Moc netoužím po tom, abych vtiskl jednu podobu svého obličeje do myslí a pamětí všech diváků. Takže se snažím alespoň trochu změnit svou podobu, aby byla jistá naděje, že mě hned na první pohled úplně každý nepozná. Nechci, aby na mě na ulici pokřikovali lidé, že mě viděli v televizi. Je to pro mě taková ochranná maska, ochranné brýle.

 Tak to si teď po Českém lvu asi užijete.

Proto se teď taky chystám nechat se hned ostříhat. Právě proto, že jsem tam měl dlouhé vlasy...

Teď jste to ovšem prozradil.

Ale já budu s krátkými vlasy vypadat úplně jinak! A navíc, aby si vás lidé vpečetili do paměti, musejí vás vídat hodně často.

 Proč o sobě říkáte, že nejste herec? Na vizitku jste si nechal natisknout "Jaroslav Dušek, samostatný specialista"...

Opravdu se nepovažuju za herce. Kdybych byl herec, musel bych mnohem víc hrát, točit hodně filmů, hrát v inscenacích, brát role v různých divadlech.

 Kamenné divadlo vás děsí? Myslíte, že byste to nezvládl?

Mě neděsí, já jenom nemám žádný vnitřní důvod to dělat. Kdybych našel důvod a způsob, kdybych se domluvil třeba se Simonou Stašovou, se kterou si občas říkáváme, že bychom si spolu zahráli, třeba by to šlo. Já bych ale strašně nerad hrál sedm let tentýž text. Jak ale můžu vědět, co bude? Třeba budu žít někde v Austrálii.

 Kdyby vás pozvali na casting, šel byste?

To nevím. Nejsem zván na castingy, tak na ně taky nechodím. Bylo by to asi divný, kdybych se někam cpal nezván. Nezkoumám, kde jsou, protože se nepovažuju za herce. Kdybych se třeba rozhodl, že se prosadím jako herec, že dokážu světu, že jsem herec, asi bych poslal fotky do nějaké agentury, nejlépe do všech. Absolvoval bych pár schůzek s nějakými režiséry nebo různými dramaturgy, naznačoval bych, že mám zájem o práci, že nejsem žádný nýmand. Takhle nějak bych postupoval. Snažil bych se nacvičit nějaké představení, nějakou roli, abych se jim mohl předvést. Ukazoval bych to do zblbnutí. Jenže tohle není moje touha, tak to nedělám. Ne že bych tím pohrdal nebo to považoval za blbost. Obdivuju ty, kteří jsou schopni tohle všechno podstupovat.
Já prostě dělám něco jiného.

 Prostě jen to, co vás baví?

Ano. Nedělám nic, co nechci. Nekouřím cigarety, protože prostě nevím, proč bych to dělal. To není proto, že bych se bál kouřit nebo že mám něco proti kouření. Mně to nechutná. Jednou jsem to zkusil, nechutnalo mi to a od té doby nepociťuju důvod znovu to zkusit. Stejně tak nejezdím každý rok na výpravu do Himálaje. V životě můžete dělat miliony věcí, a stejně se vás budou ostatní ptát, proč neděláte to a to a tamto. Má smysl se bavit o tom, co člověk dělá, než co nedělá, protože toho neděláme mnohem víc, než kolik toho děláme.

 Tak co jste třeba dělal ve filmu Pelíšky - tam přicházíte s nabídkou kvalitního sexu, a přitom nic moc. V Musíme si pomáhat se postelová scéna dá označit za pokus o znásilnění. V jednom televizním dokumentu jste si postěžoval, že už byste konečně chtěl před kamerou sehrát kvalitní plnohodnotný sex. Myslel jste to vážně?

Tohle jsem řekl v momentě, kdy jsem měl namaskovanou rozbitou tvář, měl jsem rozčísnutý obličej
s modřinama, bylo to na Barrandově a přijel tam televizní štáb. Řekl jsem to jen tak mimo protokol
a samozřejmě to byl vtip. To je celé. Musel bych být blázen, abych po něčem takovém toužil.

 Nedělali si z vás kvůli zmíněné scéně z Pelíšků doma legraci?

Děti ji spíš neměly rády. Přišlo jim divné, že je tatínek s nějakou jinou paní. Takže legrace zrovna doma nebyla. V těch dětských hlavičkách se jim to všelijak mlelo. Děti tohle vnímají jinak, nemají takový nadhled. Ohledně Pelíšků se ale stala jiná - docela vtipná - věc. Týkala se právě toho těžítka ze zmíněné scény, se kterým jsem si před Evičkou Holubovou jezdil po hrudi. Naše dcera tehdy šla
k sousedům, kteří - na rozdíl od ní - Pelíšky ještě neviděli. A oni tam měli úplně stejné těžítko.
Dceru to zarazilo. Sousedé mi pak vyprávěli, že se dcera na těžítko dlouho dívala a pak se ptala,
na co ho mají. A oni jí, nic netušíce, jako malému dítěti vysvětlovali: "Víš, to není obyčejné těžítko."
A ona na to jen řekla: "Aha." A odešla. V hlavě se jí samozřejmě odehrála celá scéna z Pelíšků. Sousedé říkali, že až poté, co film viděli, jim došlo, co se jí v ten moment asi muselo v hlavě dít.

 Tvrdíte o sobě, že vás zajímá všechno, co narušuje stereotyp v hlavě. Jak to souvisí s vaším poklidným rodinným životem?

Ale přece narušování stereotypu vám právě pomáhá získat klid. Z neklidu vzniká stres, neklid vzniká tam, kde se míjíte se svojí pravou podstatou, kde žijete v tom náhradním životě. Znamená to, že nejste na tom správném místě. Že nejste v souladu s nějakou vnitřní bytostí. Můj klid, který rozhodně není stereotypní, je velký, silný a životadárný.

 Nezpestřujete si život i svými mystifikacemi? Sám jste řekl, že mystifikujete neustále, takže ani vaše vlastní manželka neví, jak ve skutečnosti vypadáte...

To je takový fór. Nemám to tak, že bych cestou domů přemýšlel, čím dneska zase překvapím manželku, jak ji vyvedu z míry. To ne, nejsem tenhle typ.

 Mně se zdá, že děláte spoustu vylomenin. Třeba několikadenní hladovky a čistící kůry.

No jo, ale když já od přírody strašně snadno tloustnu. Mám takovou tělesnou konstituci. No řekněte, vypadám jako asketa?

 Ne.

No vidíte. A taky jsou tyto kůry zdravé, protože tělo je strašně zanesené. Tak ho čistím. Je to příjemné. Když vydržíte první tři dny hladovky, celé se to obrátí a cítíte se skvěle. Já si totiž nedělám žádné násilí. Prostě cítím, že přichází chvíle, kdy je dobré tělo pročistit, tak nejím. Všichni žereme mnohem víc, než kolik to tělo opravdu potřebuje. Snídaně, obědy, večeře, žereme polívku a předkrm, hlavní chod a mezichod, zákusek. To jsou nesmysly, které tělo vůbec nepotřebuje. Je to jen proto,
že nám to chutná. Nemáme co na práci, tak žvýkáme. Z určitého pohledu je jídlo moment, kdy vy do těla dodáváte okolní svět. Je to jistá touha vstoupit do nějaké jednoty, nějak se propojit. V momentě, kdy si to uvědomíte, zjistíte, že vám místo jídla stačí přemýšlet.

 Dost jste mě překvapil. Jste vnímán na první pohled jako člověk, kterému na filmovém plátně hoří vlasy, čurá do umyvadla, hajluje před zrcadlem, v exaltaci si jezdí po nahé hrudi skleněným těžítkem. Tady se ale tváříte téměř jako myslitel...

Myslitel? To ne. Já jsem takový kosmický mudrlant. Nemám pocit, že bych se dobral nějakých úžasných vědomostí a znalostí, mě prostě zajímá přítomnost. A - teď se vrátím k našemu původnímu tématu - proto jdu třeba i moderovat Českého lva.

Jaroslav Dušek (39)

V roce 1981 založil divadlo Vizita. Od roku 1986 pracuje čistě s improvizací. Jeho "domovská scéna" je pražské divadlo Archa. Širší veřejnost jej však začala vnímat především až jako filmového herce, a to díky Hřebejkovým filmům Pelíšky a Musíme si pomáhat. Dušek hrál rovněž ve snímcích Vrať se do hrobu, Kouř, Don Gio a Kamenný most. Vloni ČT2 vysílala jeho autorský zábavný pořad Dokoláč. Dušek spoluzakládal Rádio Limonádový Joe. Je ženatý, má dceru a syna.

Datum: 12.03.2001
Autor: Renata Kalenská
Zdroj: Týden
Zdrojem zpráv je TÝDEN Copyright (c) 2000 - 2001

zpět ke článkům z tisku