NUTNOST VNITŘNÍ REVOLUCE
Herec, moderátor, improvizátor, režisér, učitel na FAMU, který rád mystifikuje, provokuje a ze všeho si utahuje.
S Jaroslavem Duškem jsme se sešli hned po skončení pravidelného pondělního Přesčasu na ČT, abychom si povídali o humoru, instinktech, intuici, náhodách, mužích a ženách.
Při moderování pořadu Přesčas působíte velice seriózně, nežertujete na úkor hostů. Řeklo by se vážný, hloubavý člověk. Je to tak?
Já jsem v Přesčasech hodný, protože to není pořad, kde by se měl člověk chovat excentrícky. Potrhle se můžu chovat, když jsem někde jako host, protože tam jsem mnohem víc za sebe. Ale když moderuji Přesčas, je nesmysl, abych své hosty vyváděl z míry. To by tam musel přijít třeba Igor Chaun. Jinak mi připadá, že v pořadu je důležitý ten host, měl by mít možnost povídat a divák by se neměl dívat na to, jak je Jaroslav Dušek vtipný. Já neřeším, jestli jsem málo vtipný nebo moc. V každé situaci se snažím být přirozený. A v Přesčasu je pro mě přirozené sedět a poslouchat, co lidi povídají.
Jenomže u vás člověk někdy neví, kdy to myslíte vážně. Někdy dokonce sám musíte říct: Ale to byl přece vtip.
Někdy musím, když se někdo tváří, že to nepochopil. Záleží na tom, na co se mě lidi ptají, o čem si chtějí povídat. Já to nemám tak, že musím odpovídat vtipně. Někdy je to i problém: oni se těší, že budu vyprávět nějaké historky, sršet humorem, a já k tomu třeba v tu chvíli nemám důvod. Když mě někdo vyzve k rozhovoru, tak si naivně představuji, že si chce popovídat, ne být baven.
To bych ráda. Tak si budeme povídat. Několikrát jsem vás viděla na večerech poezie. Píšete sám básně?
No, básně moc nepíšu.
Raději jen tak improvizujete na jevišti?
To jo, mně se vůbec líbí říkat to rovnou.
Máte mezi básníky své oblíbence?
Mám rád, když těm básním aspoň trochu rozumím. Některé básně mi komplikují vnímání a přijdou mi příliš složité, odtažité. Já mám rád z českých básníků třeba Jana Skácela: A měsíc, bílý srpek dne/ vyžíná ticho z kamene/ a říká neříkané. To je způsob metafory, která se mě bytostně dotýká, kterou cítím vevnitř jako něco silného. A strašně rád mám Georga Trakla.
Můžete ho našim čtenářům nějak přiblížit?
Byl to Němec. Takový podivín, co žil se svou sestrou. Překládal ho Ludvík Kundera. Ty básně jsou zvláštní, temné, ale mají velmi silnou vybavovací schopnost, takže obrazy vidíte před sebou, promlouvá to k vám. Trakl je nádherný a divný, doporučuji. Je pořád málo známý. A pak mám rád Edwarda Leara, ten typ slovního zaumného humoru. A někdy i dadaisty.
Vzpomínám si, že jste zpaměti recitoval třeba Šrámka nebo Puškina. Máte takovou úžasnou pamět', nebo se báseň učíte cíleně, když se vám nějaká líbí?
Pamatuji si je většinou ze školy, z dávna. Ale ted'se mi hodně líbí Karel Hynek Mácha, tak jsem si řekl, že bych udělal Máchův Máj, a usmyslel jsem si, že se ho naučím zpaměti.
Celý?
No, celý. Chce to zahrát zpaměti, odvyprávět, protože ta báseň je velice výbavná, má mnoho rovin. Nemá cenu Máj někde číst, to je blbost, protože se ztratí souvislost. Musel by se hrát s plným zaujetím, normálně jako představení Vizity, i s muzikanty.
Můžeme to prozradit? Není to tajemství?
Ne, to není tajemství. Já se těším, že to udělám, že za rok v máji uděláme Máj. To by mě lákalo, protože ta báseň se mi zdá krásná. Netvrdím, že bych ji zrovna já nemohl zkazit, ale mám chuť se s ní popasovat takovým systémem Vizity.
S Vizitou už vystupujete na jevišti dlouho, ale v posledních letech vás lidé znají hlavně z filmu a televize. Nestýská se vám po anonymitě?
Někdy mě to napadne.
Dá se na to zvyknout?
No, mně se na to zvyká blbě, ale asi to k tomu patří, k té zkoušce, kterou člověk podstupuje. Když vstupujete do záře reflektorů, tak holt na sebe berete i to, že vám lidé seberou kousek soukromí.
Změnílo se kvůli tomu vaše chování?
Ani ne, já se snažím si to nějak nepřipouštět, nevšímat si toho, ale někdy to samozřejmě vnímám. Neřeším to, věci jsou tak, jak jsou. Prostě se vždycky chovám tak, jak si myslím, že to v té chvíli má být.
Jak to dokážete vycítit? Řídíte se instinktem?
Instinktem? Spíš intuicí.
Jaký je mezi tím rozdíl?
Já ten rozdíl pociťuji tak, že instinkt je momentální rychlý vjem, ale intuici vnímám jako určitý typ širšího vhledu. Instinkt mě nějakým způsobem varuje, upozorňuje, že něco není v pořádku nebo naopak, ale intuice je širší náhled na tu věc, kdy ji vidím v celistvosti a chápu ji. Pro mě jsou instinkty taková jemná čidla a intuice je za nimi, jako vyšší instance. Tak to aspoň cítím.
Intuice vás nikdy nezradila?
Já nevím, já si spíš nejsem vždycky jistý, jestli jsem schopen jí správně rozumět, správně se jí řídit. Chtěl bych se to naučit.
Na mě působíte jako člověk, který se intuicí řídit dokáže a má život pevně v rukou. Alespoň z vás vždycky vyzařuje klid a vyrovnanost.
Chcete facku? (smích)
No dobře, vždycky ne, ale většinou tak působíte. A ted' z jiného soudku: Tvrdíte o sobě, že jste konzervativní. Potřebujete v životě klid a řád, abyste se pak mohl na jevišti uvolnit, improvizovat a hrát si?
Kdybych nevěřil v určitý řád, tak bych vlastně asi neviděl smysl v tom, abych byl naživu. Mám to takhle primitivně. Proto, abych žil a neměl chuť skoncovat se životem, tak potřebuji mít dojem jistého řádu.
Nehrozí, že to bude nuda nebo stereotyp?
Ne, protože ten řád, o kterým mluvím, nemusí být to, čemu se říká pořádek. Řád, skutečný a hluboký, se projevuje i v naprosto iracionálních věcech, v nečekaných spojeních a paradoxech.
Takže věříte, že za vším v životě jsou hlubší souvislosti?
Věřím, že nějaké souvislosti jsou, protože si to jinak nedovedu představit. Nevěřím, že by
člověk byl nějaká speciální entita, která se vyvinula navzdory celému vesmíru. I když samozřejmě vnímám, že člověk je taková podivná bytost, která je s okolím, s tou přírodou i s vesmírem často v křížku. Jako by měl člověk občas pocit, že má právo všechno měnit. Tím, že má sílu, intelekt a schopnosti má najednou dojem, že to tady může celý přebourat, přeměnit, poasfaltovat a že na tom není nic špatného. Proto se mi líbí, když Václav Bělohradský provokuje úvahou, že je třeba se na ty věci podívat třeba z úhlu pohledu motýla. Na tom něco je.
Snažíte se tedy žít ekologicky?
Ale já si nemyslím, že to zrovna musí být tohle slovo, to je u nás chápáno hned jakoby politicky.
Jinými slovy: není to jen v třídění odpadu.
No počkejte, to zas ne. Odpady jsou přece obrovské téma! Člověk se vyznačuje právě tím, že vyrábí takové množství odpadků. To zvířata nedělají. To je jedna ze specifik lidské bytosti, že za ní zůstává hromada odpadků a skládek. Žádná jiná bytost na zeměkouli tolik odpadu nevyrábí.
Motýl určitě ne.
Ten rozhodně ne, motýl ne. Z něj odpadne jen tak sem tam nějaký pyl, pel, pelové zrnko, šupinka z křídla, ale to je všechno.
Abychom neskončili u odpadků. Jak z toho ven, jak dosáhnout souladu se světem kolem?
Myslíme si, že máme právo to tady všechno ovládat a nějak přeměňovat, aby nám to bylo pohodlnější, abychom měli teplou vodu přímo z kohoutku, teplo rovnou centrálně a nemuseli přikládat do kamen. A já bych se přímlouval za to, kdyby to zároveň bylo provázeno - a nebál bych se toho slova - úplnou duchovní obrodou i duchovní revolucí.
Jak si představujete takovou duchovní revoluci?
Tak, že mění-li člověk okolí, měl by se měnit i sám. Mám ale pocit, že se vnitřně nevyvíjí adekvátně tempu vývoje. Je to nepoměr. Na jedné straně uháníme obrovským tempem v technologiích a na druhé straně jako by ta vnitřní bytost měla jiné tempo a my se tím pádem jakoby rozštěpujeme. Žijeme ve dvojím světě. Možná proto tak velká část mladých lidí inklinuje kupříkladu k drogám, které mění stav vědomí. Protože ta vnitřní bytost si o to říká.
0 co?
Říká si o nutnost proměny. Ale protože to ti lidé aplikují mechanicky, zásahem zvenčí, a ne vnitřní prací, ne vnitřním přesýpáním té bytosti, mydlí to z extrému do extrému.
Jak jste k vnitřní proměně došel vy? Nikdy jste nebyl neklidný sebedestruktivní rozervanec?
No, míval jsem samozřejmě chvíle, kdysi, kdy jsem si myslel, že nemá smysl žít, že to je nanic, protože jsem z okolí měl dojem, že to postrádá smysl. Bylo mi devatenáct a říkal jsem si, že to žádný smysl nemá, když se podívám na ten mechanický způsob života většiny lidí. Pozoroval jsem, že v některých lidech je zakódovaný program sebedestrukce. At' už chlastají, nebo berou drogy, nebo se ničí jinak, třeba se upracují. A najednou jsem měl dojem, že bych takový sklon mohl mít v sobě taky - tu zvláštní zvrácenou touhu se tak nějak rychleji poničit.
Jak jste to překonal?
Pak se to nějak postupně změnilo. Řekl jsem si, že to je nezdravý způsob přemýšlení.
Přičítáte to věku, zkušenostem?
Já nevím, čím to je. Najednou jsem si říkal, že chci žít vesele, s pocitem radosti. Že se mi nechce žít s ublíženeckým pocitem hořkosti. Nechci to brát tak, že všude číhá nějaká organizovaná síla, která to tady chce ovládnout a zničit. Třeba je to naivní a prostoduché, ale mně se najednou nechtělo s tímhle žít. Říkal jsem si, že radši budu žít s pocitem radosti, jednoduchosti, s pocitem, že ten žívot nějaký smysl má. A na to potřebuji mít ten řád.
Takže si podle vás člověk prostě musí zachovat si, řekněme, jistou naivitu?
Možná, že jo. Lidé, kteří do toho příliš vidí, všechno vědí a tuší, odkud kam ty nitky vedou a kdo za ně tahá, ti pak už možná opravdu mohou žít jen v těžkých depresích.
Uy ale zároveň také vidíte ve všem nějakou souvislost a nevěříte na náhodu...
Ale co má být ta náhoda?
Říkal jste, že náhoda je něco, čemu zatím ještě nerozumíme.
No, třeba. Náhoda je od slova nahodit. Je to situace, kdy vám osud něco nahodí, a vy na to bud' reagujete, nebo si toho nevšimnete. Nebo to pochopíte zpětně. Někam jdete a někoho potkáte, jak říkáme, náhodou. A pak pochopíte, že jste se potkat vlastně museli, protože to krásně zaklaplo do životního vývoje a proměnilo váš život. A najednou zjistíte, že to do sebe všechno pěkně zapadá. A v tu chvíli si řeknete, že ta náhoda vlastně smysl má.
Když už mluvíme o náhodných setkáních, věříte na přátelství mezi mužem a ženou? Je podle vás vůbec v čisté podobě možné - není v tom vždycky nějaká ta erotická jiskra?
Může i nemusí, to záleží na tom, jak to ti lidé zvládnou, jakým způsobem se k tomu postaví. Ale existují ženy, o kterých bych mohl říct, že se přátelíme a nemáme problém, jestli to budeme řešit v milenecké rovině. Je to někde jinde. Proto si myslím, že je možné, aby vznikl čistě přátelský vztah mezi mužem a ženou. Jenomže člověk nikdy neví, jak to bere ta druhá strana. Samozřejmě. Ale mluvím o lidech, s nimiž se můžu bavit úplně otevřeně o čemkoli. Obě strany cítí, že nejde o tu flirtovací hru, že to tam není důležité, že se to třeba mihne jen v rovině žertu, ale rozhodně to není taková vibrace, že by to mělo skončit někde v posteli. Prostě si povídáte a tuhle věc neřešíte.
Tak jako tak má v sobě každý mužskou i ženskou stránku, co myslíte?
Muž má tu mužskou stránku reprezentovanou určitým typem síly a žena má zase přirozenou jistou křehkost a jemnost.
Každý z nás má v sobě tyto dvě roviny - mužskou a ženskou stránku. V té mužské by měl rozvíjet srdnatost, mužnost
a v té ženské rozvíjet ženskost a pak to dát dohromady. Z toho vzniká harmonická bytost. A ne z toho, že se ženská pochlapí
a chlap se jakoby zženšťuje, což bohužel často děláme.
Jenomže co s tím? Jak to změnit?
Já nevím. At' si každý dělá, co chce. Já mluvím o té vnitřní rovině. Uvědomil jsem si, že člověk má v sobě tyto dvě síly,
dvě stránky, a je dobré kultivovat každou z nich v jejím prvotním poslání. A dohromady pak složit jednotnou bytost.
Nebrat každou tu stránku jako celistvou a samostatnou. Ty stránky jsou dvě proto, aby se spojily.
Vám se to podařilo?
To já nevím. Já myslím, že se to děje pořád. To je práce na celý život.
PŘIPRAVILA: Jana Holá
(INSTINKT č. 11, červen 2002)
zpět
k článkům z tisku