Jaroslav Dušek:
Improvizace je pro mě strašně důležitá

K a r l o v y   V a r y

Představením Osvobozené tělo nechali návštěvníky více než naplněného karlovarského divadla Husovka poprvé nahlédnout do své improvizační dílny herci Jaroslav Dušek a Martin Zbrožek. Divadlo Vizita s nimi tvoří i osvětlovač Viktor Zborník.
"Možná se vám bude zdát, že vůbec nerozumíte tomu, co se tu děje. Nebojte se zeptat," přivítal v úvodu představení Dušek diváky.

Je improvizace vám nejbližší způsob k vyjadřování věcí, které děláte?

Jaroslav Dušek: Je pro mě strašně důležitá. Improvizace je můj nejbližší nebo nejtěsnější životní projekt. Nepotkal jsem dosud nic zajímavějšího než tento způsob - pokoušet se hrát, nemít nic a projít si dobrodružství té hry. Improvizace je způsob, jak my hrajeme divadlo. Představa, že bychom nacvičili hru, stáli na jevišti a měli říkat nacvičené věty, je pro mě divná. My bychom je stejně asi neřekli, nebo bychom řekli jiné. Člověk ale samozřejmě dělá zároveň i nějaké opačné aktivity, protože jenom improvizovat by v jistém smyslu mohlo vést k nějaké jednostrannosti. Z toho důvodu člověk třeba hraje i ve filmu. Tam samozřejmě hrajete texty, protože je to jiná disciplína. Ani tomu se člověk nevyhýbá.

Martin Zbrožek: Pro mě je improvizace inspirace. Inspirace nevyčerpatelná pro všechno tvoření - hudbu, skladby, písničky, texty, básničky. Fantazie je zdroj ke všemu a právě tomu všemu ostatnímu se nevyhýbám.

Jednou jste řekl, že hledáte svůj řád, který by vám umožnil pobývat na zeměkouli. Jaké je vaše směřování v hledání onoho řádu?

JD: Já jsem v jednom rozhovoru říkal, že nemám rád tu úplně chaotickou situaci moderního umění, že jsem konzervativnější člověk, který v tom má radši určitý řád, abych mohl na této zeměkouli pobývat. Mně se nechce pobývat v nějakém chaosu. Mně se o tom, jak já to vidím, mluví do novin - když to řeknu jednoduše - blbě, protože je to už hodně intimní rovina. Mám pocit, teď když je mi čtyřicet, že málo věcí je tady náhodou a že nutně člověk nebo my jako lidé nějakým způsobem obrážíme vesmír. Myslím, že to jinak nejde. Když už v tom vesmíru jsme a jsme z něj stvořeni, tak ho nějakým způsobem v sobě máme. A mám pocit, že lidská bytost by se mohla nějak víc zabývat tou vnitřní prací než pořád jenom nějakou aktivitou, řekněme vnějškovou.
Možná s tím souvisí i improvizace, když člověk hraje věci, které jsou jakoby nezachytitelné, zmizí, jsou pryč. Jde o to, dotýkat se nějak přítomnosti, přítomného prožitku. A řád, který já v tom nacházím,je jenom ten, že hledám nějaké svoje umístění v celku. Takové, abych měl pocit, že v jeho rámci nejsem úplně marný nebo zbytečný.
Ale já bych si o tom raději povídal někde v klidu a věnoval bych jenom tomuto tématu rozhovor. Klidně. Museli bychom se nejdřív domluvit, v jakých pojmech se pohybujeme. Aby to, co říkám, neznělo bláznivě. Když bych měl odpovědět ve zkratce, tak řád vidím v sepětí bytosti a vesmíru.

Myslíte, že lidé bez vnitřního klidu nebo vyrovnanosti nejsou možná schopni improvizovat? Člověku, který je určitým způsobem svázaný neklidem, onen neklid třeba neumožňuje improvizovat?

JD: Nedovedu takhle úplně spekulovat. Ale myslím si, že pro to, aby člověk mohl hrát improvizaci s někým druhým, ten klid potřebuje. Kdyby ho neměl, obtížně by nastávala souhra. Lidé by hráli paralelně vedle sebe. Mohli by tak také hrát, dohodnout se, že budou spolu jako improvizovat, pobíhat po jevišti, chrlit to tam a nebudou si ani sebe všímat. Ale pro způsob, který děláme my, je vnitřní klid někde v rámci té zběsilé hry. Je nezbytný k tomu, aby to, co se děje, mělo pořád nějaký tvar, aby to pro nás bylo srozumitelné. Já potřebuji, i když hrajeme sebeulítlejší věci, abych tomu já sám na pódiu rozuměl. Byť v nějaké pomatené rovině, ale abych rozuměl tomu, proč Martin dělá tohle, proč já mu odpovídám takhle. Není to hra na náhodu, nějaké střílení do vzduchu, vypouštět, co nás napadne, ale člověk hledá souvislost ve slovech, která najednou vydávají obrazy a ty se vracejí zpět do slov. Tam také hledáte nějaký řád. Neuspokojí mě hra, když v ní nebudu mít sám pro sebe rovinu nějakého řádu nebo smyslu. Po takové hře zůstanu ... nenaplněný.

MZ: Všechno už bylo vlastně řečeno. Klid je důležitý pro cokoliv. Herectví je řemeslo a pro to, aby mohl člověk řemeslo dobře vytvářet, potřebuje klid. Ale je to i naopak, samotná improvizace nebo výlety do světů fantazie ten klid přinášejí. Třeba je to oboustranné.

Často jste na jevišti odbourávali jeden druhého. Stává se vám to často takhle intenzivně?

JD:Dneska jsem měl pocit, že se to děje trochu víc, co mne se týče. Těžko říct, čím to je. Jsme tady poprvé, ten prostor tolik neznáme... Ale stává se to. My tomu nijak nezabraňujeme, nemáme předem dané pravidlo, že se nesmíme smát. Nastávají momenty, kdy je hra silnější než my. Přináší takovou vizi, že se z aktéra najednou stanete divákem a rozesměje vás to. Něco najednou tak silně naskočí a přemůže vás to. Myslím, že je to součástí této formy hraní a patří to tam. Nebylo by přirozené snažit se hru udržet bez těchto momentů. Samozřejmě by někdy asi bylo lepší, kdybychom se smáli méně, ale my sami jsme s tím takhle smíření.

MZ: Já si také myslím, že to není smích, který jako bychom nemohli úplně ovládnout. My tím spíš vlastně otvíráme naši kuchyň a podle mě je to i známka onoho klidu. Nemáme problém, že bychom chtěli maskovat skutečnost, že se smějeme nebo že se tím, co se děje, bavíme. Ve chvíli, kdy se podaří ten šťastný moment uskutečnění vize, jsme najednou jenom posunovatelé a pracovníci té vize. V tu chvíli my ji jakoby opustíme, válíme se smíchy spolu s diváky, ale samotná vize, jestliže je pevná, jede dál a my ji můžeme posunovat zase dál. To je pro nás úžasné. Kolikrát říkám - my se bavíme dobře a co ti lidé? A jestli se někdo baví s námi, je to úžasné.


LEV HAVLÍČEK
Mladá fronta Dnes, 17. 3. 2001



zpět k článkům z tisku