Žena pro mě vždycky byla v první řadě gramatickým vzorem. Podle ní jsem se naučil skloňovat spoustu slov. V dětství je „žena" hlavně maminka. Ta moje na mě měla velký vliv. Hodně četla, recitovala a navedla mě na rovinu umění. Stejně tak moje babička. Byla to žena se zvláštní intuicí. Začala třeba péct buchty, a když je dopekla, tak najednou ve dveřích stála návštěva. Ona neřekla: „Teď budu péct buchty, přijde návštěva," ona je upekla a návštěva zčistajasna přišla.

Později jsem si myslel, že žena je objektem slasti, něčím, co umožňuje tu slast prožívat. Jak jsem stárnul a stárnu, dožil jsem se velmi zvláštního zážitku. Týkal se jedné herečky, která se jmenuje Eva Jeníčková. Před časem odjela do světa, vdala se, rozvedla a teď se znova vdávala za mistra filipínských bojových uměni, Američana. Svatbu měli na hradě Zvíkov. Ženich měl na sobě skutečné rytířské brnění, Eva byla oblečena v nádherných šatech a vypadala jako princezna. Nejprve jsem si říkal, že je to přehnané, že jde o takový ten americký megalomanský způsob - navléknout se do hábitů a vystavit se na odiv. Jenomže pak jsem si uvědomil, že ženich vypadá jako skutečný rytíř. Najednou na tom nebylo vůbec nic divného. Díval jsem se na princeznu s rytířem a došlo mi, že reprezentují tu symbolickou rovinu. Starou alchymickou svatbu mužské a ženské stránky. Muž je rytíř, síla, a žena je křehkost, krása. Koukal jsem se na ně a říkal jsem si, jak je krásné, že svoji svatbu pojali právě takhle.